HISTORIE FARNOSTI

 


Historie staňkovské farnosti 
Alexej Petrašovský

Historie staňkovské farnosti zachází až do roku 1271, kdy župan Vitla se svou manželkou Anežkou věnuje ves Staňkov s farním kostelem sv. Jakuba a tržištěm a ves Ohůčov chotěšovskému klášteru. Představitelé kláštera nechali později založit na druhé straně řeky Radbuzy nové městečko. V r. 1425 došlo k zástavě obou obcí majiteli Horšovského Týna, Zdeňkovi z Drštky. Dlouhá doba zástavy byla snad i příčinou, že se městečko významněji nerozvinulo. Nemělo ani svůj kostel a věřící museli využívat svatostánku ve Staňkově vsi. Horšovskotýnskému panství patřilo potom městečko téměř 200 let. Až v roce 1623 je klášter získal zpět. V této době je městečku udělen znak s postavou sv. Jakuba většího, patrona zdejšího kostela. Zato ves patřila od r. 1576 pod správu majitelů Horšovského Týna až do konce feudalismu. Ještě r. 1658 byla budova fary dřevěná. Teprve r. 1718 byla vystavěna fara zděná. 

Městští radní těžce nesli, že nemají svůj kostel, proto se snažili tuto situaci změnit. V roce 1867 žádalo dokonce zastupitelstvo obce o zřízení františkánské farnosti, ale tomuto přání nebylo vyhověno. V roce 1903 byla k tomuto účelu vyhlášena sbírka, která však skončila kvůli financím nezdarem. 13. července 1925 byla fara povýšena biskupským dekretem z Českých Budějovic na děkanství. Od r. 1977 došlo pod vedením p. Vaverky k postupné celkové rekonstrukci staňkovského kostela a mariánské kaple na Mastníku. Takto bylo svépomocí odpracováno 44 000 hodin, z velké části v době nepříznivě nakloněné těmto akcím. 

Již v roce 1658 se objevují v matrice tyto obce spadající pod správu staňkovské fary. Uvedený počet jejich obyvatel je z roku 1722. 

Staňkov ves 132
Staňkov město 246
Vránov 93
Křenovy 88
Puclice 95
Ohučov 104
Dolní Kamenice 74
Horní Kamenice 90
Čermná 82
Krchleby 27
Bílý mlýn a Paseka 22
Hlohová 195
Hlohovčice 87
celkem: 1335 obyvatel

První zmínka o knězi ve Staňkově pochází snad z roku 1498, kdy Kateřina Mašková z Horní Kamenice darovala starý gotický misál knězi Janu jako odkaz. Tento misál byl dlouho uchováván ve farním archívu. Od roku 1616 známe všechny kněze, kteří po sobě ve Staňkově působili. Až do roku 1740 spravoval farnost farář sám. Teprve v tom roce zde začíná působit první kaplan a od listopadu 1898 ještě výpomocný katecheta, který ve škole vyučoval náboženství. 

  1. Leonard Nowak (1616 – 1649)
  2. Jan Bonhomius (1649 – 1655)
  3. Joannes Patta (1655 – 1661)
  4. Matyáš Czada (1661 – 1671)
  5. Jan Schobelia (1671 – 1680)
  6. Václav Bonhomius (1680 – 1683)
  7. Apolinaris Pascha (1683 – 1690)
  8. Jan Brum (1690 – 1705)
  9. Tomáš Frum (1705 – 1728)
10. Jan Zacharias Steinbach (1728 – 1762)
11. Jan Petrásek (1762 – 1793)
12. Ignác Václav Steinbach (1793 – 1808)
13. Mikuláš Janka (1809 – 1816)
14. Václav Grossman (1816 – 1828)
15. Jan Merz (1828 – 1833)
16. Josef Balzar (1833 – 1843)
17. Karel Bílý (1843 – 1860)
18. Jan Soukup (1860 – 1887)
19. Karel Trnka (1887 – 1892)
20. Maxmilián Pitterman (1892 – 1919)
21. Antonín Říha (1919 – 1919)
22. Josef Král (1919 – 1927)
23. František Hruška (1927 – 1939)
24. Josef Červenka (1939 – 1940)
25. Antonín Kašpar (1940 – 1942)
26. Antonín Chramosta (1942 – 1945)
27. Jaroslav Kostka (1945 – 1953)
28. Jan Kubín (1953 – 1976)
29. Vladislav Zborovský (1976 – 1979)
30. František Klepáč (1980 – 1993)
31. Jiří Barhoň (1993 – 1994)
32. Vladimír Müller (1994 – 2003)
33. Pavel Vodička (2003 – 2008)
34. Janusz Romanski (2008 – 2011)
35. Robert Bergman (2011 - 2012)

36. Wojciech Pelowski (2012 ...)

 
Seznam příchodu staňkovských kaplanů 
  1. Jan Petrásek (1740)
  2. Jan Selb (1750)
  3. Jan Klein (1751)
  4. Ondřej Leitl (1759)
  5. Bartoloměj Ernot (1761)
  6. JanTrnka (1766)
  7. Václav Krčma (1799)
  8. Mikuláš Janka (1801)
  9. Jan Merz (1804)
10. Josef Hruschka (1813)
11. Josef Horetsky (1813)
12. Petr Steinberger (1816)
13. Anton Ackermann (1829)
14. Jan Slaup (1829)
15. Josef Kollmann (1834)
16. Jiří Ryba (1836)
17. Jan Czerwenka (1838)
18. Jan Kralowetz (1844)
19. Václav Hájek (1860)
20. Jan Paidar (1863)
21. Josef Bartoš (1863)
22. Ferdinand Chlumecký (1868)
23. Karel Lavička (1872)
24. Bartoloměj Pubec (1886)
25. Antonín Hůrka (1891)
26. František Hruška (1896)
27. Josef Brabec (1905)
28. Jan Houška (1905)
29. Josef Vonášek (1910)
30. Augustin Kostka (1911)
31. Josef Jačka (1911)
32. Jan Pičman (1917)
33. Antonín Říha (1919)
34. Jindřich Senft (1919)
35. Jan Urban (1930)
36. Josef Mojžíš (1930)
37. František Ludvík (1936)
38. Josef Červenka (1937)

Prvním knězem, o kterém víme něco více, byl VÁCLAV BONHOMIUS, který na staňkovské faře působil v letech 1680 – 1683. Zemřel 17. 7. 1685 ve věku 67 let a je pochován v kryptě zdejšího kostela, jak dosud ukazuje náhrobní kámen. Z jeho odkazu byl zřízen barokní hlavní oltář, který dosud zdobí zdejší chrám.

Další zprávy máme až o IGNÁCI VÁCLAVU STEINBACHOVI. Byl synem měšťana ze Staňkova městyse. Ve Staňkově působil v letech 1793 - 1808 a měl zde velmi tragický osud. V noci 24. listopadu 1808 byl snad devíti lupiči přepaden a oloupen o peníze a další cennosti. Dvě lupičské bandy ze Stoda a Zeleného háje se dozvěděly, že kněz prodal na výročním trhu ve Švihově koně, a má tak větší obnos peněz. V noci se lupiči vypravili na faru, kde je však starý farář překvapil. Aby zabránili volání o pomoc, starce zardousili a utekli. Na místě však ve spěchu nechali povoznickou lucernu, která velkou měrou přispěla k dopadení zločinců. Ukázalo se, že tito výtečníci toho měli na svědomí daleko více, ale vražda faráře byla vyvrcholením jejich činnosti. Zloději se dostali do fary oknem, které bylo po této události zazděno, a v pokoji faráře i kaplana byly dveře opatřeny železnými závorami. Většina zločinců byla veřejně popravena oběšením v dnešním areálu Prazdroje v Plzni. Jak píše dobový tisk - dostavilo se mnoho lidí a bylo vybráno 363 feniků, které byly rozdány chudým.

Po zavražděném knězi přišel v dubnu 1809 MIKULÁŠ JANKA, rodák z Ohučova. Předtím byl kaplanem v Bukovci, Horšovském Týně a Staňkově, pak farářem v Třebnicích, odkud se vrátil zpět do Staňkova. V roce 1816 odešel na faru do Bukovce, kde potom zemřel. 

Nový farář VÁCLAV GROSSMAN nastupuje v témže roce. Tento rodák z Hostouně býval kaplanem v Nové Pace u Jičína, kde měli majitelé Horšovského Týna své odloučené panství. V roce 1809 přišel jako farář do Třebnic, potom do Štítar a Staňkova. V roce 1828 odešel sloužit do Semněvic. Z toho vidíme, že staňkovská farnost nepatřila tehdy mezi oblíbené na horšovskotýnském panství. 

Nástupcem Grossmana byl farář JAN MERZ, narozený v Domažlicích. Byl zde kaplanem již v roce 1808, když byl zavražděn páter Steinbach, a po jeho smrti do příchodu nového faráře administroval zdejší faru. Po devítiletém kaplanování ve Staňkově se stal roku 1812 zámeckým kaplanem v Čečovicích, pak farářem v Hoře svatého Václava u Poběžovic a v roce 1828 ve Staňkově. Zde po pěti letech zemřel ve věku 54 let. 

Jeho nástupcem se stal roku 1833 JOSEF BALZAR, který přišel z východočeského Jičína. Byl prý horlivým čtenářem a vydal všechny své úspory na knihy a chudé spisovatele. Jednou za čas odjížděl do Prahy a odtud přivážel balíky knih. Chtěl na zdejší škole zřídit knihovnu pro děti a dospělé. Základ k ní položil, když zjednal ve škole podíl na Dědictví Svatojanském. Po desetiletém působení na zdejší faře se však dostal s osadníky do zvláštního sporu. Těžce nesl, že kolem kostela, kde dříve býval hřbitov, se často objevovaly kosti pochovaných. Předsevzal si tedy, že ohradí kostel novou zdí, aby prý psi nemohli roznášet kosti mrtvých. K tomu účelu navezl stavební kámen, ale obyvatelé byli jiného mínění a kámen odvezli na právě budovanou krchlebskou silnici. Balzar, který nechtěl vyvolat žádné spory, si nechal vše pro sebe a nikomu se nezmínil, jak jej chování farníků urazilo, a pevně si předsevzal, že v městečku nezůstane. Bylo velkým překvapením, když se ze Staňkova, kde byl jinak oblíben, odstěhoval. Vyměnil zdejší faru za mnohem menší a chudší v Černisku u Blatné. Na této polosamotě v jižních Čechách se mu potom velmi líbilo. Díky němu máme historické informace o farnosti. Jako první začal v němčině psát pamětní knihu zdejší fary a pracně shledával nejstarší zprávy. Ze Staňkova odešel 31. srpna 1843. 

Ve stejný den sem přišel z Černiska kněz KAREL BÍLÝ. Ve farnosti působil až do své smrti, tedy 17 let. Byl pro svou veselou a družnou povahu mezi farníky brzy velmi oblíben. Rád se věnoval polnímu hospodářství a z rozsáhlých farních polností nepronajal ani hroudu. Choval mnoho dobytka a liboval si zvláště v chovu koní. Jeho koně byli daleko široko známí a hříbata se celé dny proháněla po farní zahradě. Páter Bílý prožil ve Staňkově revoluční rok 1848 a jako český vlastenec se zúčastnil národního ruchu. Jako první začal psát česky pamětní farní knihu, v které o tom uvádí: "V roce 1848 byla rovnoprávnost národů od císaře Ferdinanda zajištěna, což tolik znamená, že nad žádným národem nemá jiný panovat. Tuto rovnoprávnost nechtěli Němci Čechům dopřát. Co se mne týká, chytil jsem se mé mateřské řeči, jak je zde vidět. " Do této doby spadá i návštěva Karla Havlíčka Borovského na zdejší faře, kde u P. Bílého dopoledne pojedl a po obědě zavítal před svou cestou do Domažlic na požehnání do kostela. Některé změny revoluční doby však tento kněz velmi těžce prožíval a neblaze nesl nové pořádky, které následovaly. Poslyšme, co o tom píše: " V roce 1848 bylo tolik událostí, jakých za žádných let nebylo v celé Evropě. Studenti napřed vídenští se vzbouřili proti vládě, v městečkách se dělaly barikády, o kterých v našich zemích nikdy nebylo slyšet. Sedláci přestali robotovat a počali se domnívat, že jsou těmi nejchytřejšími lidmi. Proti těmto všeobecným nepořádkům neposlušnosti prostého lidu vystoupil kníže Windischgrätz, jenž v červnu Prahu, pak v listopadu Vídeň bombardováním pobořil. O rok později přišla revoluce do největší rozsáhlosti. Kněžstvo začalo být od vlády příliš pronásledováno. Nejenom že jim desátek vzala a v příliš malých penězích vynahradila, ale i jiné daně, jindy neslýchané jim nastaly. Tyto daně se jmenovaly: Daň z příjmu a ekvivalent. Sto tři zlatých musím platit u daně z příjmů. K tomu musí kněží rovně se sedláky cesty dělat a vojáky držet. Po husarském důstojníku, který na této faře přebýval, zůstali švábi. Sedláci před rokem 1848 dávali desátek a z něj musel farář jezdit svými koňmi k nemocným a na cvičení. Když desátek přestal platit, musel svými koňmi v duchovních povinnostech jezdit a vozy tlouct místo dvakrát za rok, do každé vesnice pětkrát. Dvakráte se musí každou neděli i svátek kázat, takže se osadníkům i to nejzdařilejší kázání omrzelo. Kněží nevědí, co jsou za stvoření, zdali písaři světských úřadů, nebo náhončí vlády. Zdali jenom učitelé církve, nebo mezkové, na které se může každé břemeno složit. Zkrátka řečeno, kněží neví, zda patří církvi, nebo státu. " V noci 10. srpna 1860 se P. Bílému náhle velmi přitížilo a zemřel. Jeho hrob na místním hřbitově dosud stojí. 

Po něm je jmenován na staňkovskou faru dosavadní třebnický kněz JAN SOUKUP. Jan se narodil v Chrastavicích u Domažlic 21. srpna 1813. Již při studiích na gymnáziu v Plzni projevoval velké nadání v matematice a přírodních vědách. Po jeho dokončení vstoupil do semináře v Českých Budějovicích, kde byl 25. července 1838 vysvěcen na kněze. Jeho první kaplanské místo byl Horšovský Týn, kde působil 15 let. Povahy byl přímé a drsné, což mu přivodilo v životě mnohé problémy. Ještě jako kaplanovi v Horšovském Týně mu byla slíbena fara v Blížejově, ale nečistými machinacemi tehdejšího rady v Horšovském Týně ji prý nedostal. Celou proceduru, která se tu odehrála, uveřejnil v roce 1848 v pražských novinách, čímž způsobil za tehdejších poměrů nemilý tiskový proces. V roce 1858 po dvacetileté kněžské praxi žádal o farnost v Mělnici u Hostouně, ale i když byl prvním kandidátem, přece se svojí žádostí propadl. Po nástupu do Staňkova, kam byl konečně přidělen v roce 1860, proměnil rozsáhlou farní knihovnu a s ní související hostinský pokoj v knihovnu a fyzikální kabinet. Zde pak trávil všechen svůj volný čas, když úřední agendu předal z větší části na bedra kaplana. Tři roky po jeho příchodu sem přichází z Hostouně kaplan Jan Paidar, rodák z Draženova. Ten na žádné faře dlouho nevydržel a měl se svými představenými samé spory. Ve Staňkově začal nabádat při kázání věřící, aby neplatili žádné štolové poplatky. Takovým jednáním si ovšem získal přízeň části farníků, kteří se k němu hlásili jako ke svému vůdci. Tak se zdejší farnost začala dělit do dvou skupin podle toho, za jakým knězem lidé stáli. Paidarovy úklady se v krátké době tak rozmohly, že jeho příznivci vnikli do fary a ohrožovali faráře Soukupa klacky a holemi. Nakonec byl kaplan pro své chování suspendován z kněžského povolání. Farnost však opustit nechtěl a musel být odtud odveden četníky. Životní pouť tohoto člověka měl v plánu ve svém díle ztvárnit i J. Š. Baar. To již však nestačil uskutečnit. Konec utrpení pátera Soukupa však ještě neskončil. Úpadek občanské záložny ve Staňkově městysi mu ze života udělal doslova galeje. Dokud v záložně, otevřené roku 1871 panoval pořádek, nevzpomněl si na výborného matematika Soukupa nikdo. Záložna ale zakoupila velké množství akcií nově stavěného měšťanského pivovaru, který si ekonomicky dobře nevedl. Když vše spělo ke krachu, zvolili Soukupa předsedou, ač byl svým novým kaplanem varován, že již mnozí členové dávají přepisovat své úspory manželkám. O rok později - roku 1874 byl dokonce zvolen do výboru akcionářů pivovaru. Následky toho byly hrozivé. V roce 1875 upadl pivovar ve Staňkově do konkursu a potopil s sebou i zdejší záložnu. Ta následkem ztráty 26000 zlatých likvidovala 4. května 1876. Situace byla tehdy velmi vypjatá, neboť v záložně měli nejen jednotlivci, ale i obec a právovárečné měšťanstvo velké částky peněz. Adolf Wenig ve své knize " Obrázky ze staré školy" o tom píše: "Společnost ztroskotala a pivovar dostal za levný peníz kníže Trauttmansdorff, jemuž přináší značný užitek. U nás ožebračeno tehda mnoho lidí, mezi nimi farář Soukup i můj bratr učitel Josef, kteří dali do podniku všechny své úspory. " Krach pivovaru byl ještě desítky let v živé paměti zdejších lidí. Jan Soukup přišel o celé své životní úspory, které vydal ke krytí schodku záložny, v obnosu 3000 zlatých. Časté předvolávání k soudu, které musel jako bývalý předseda záložny podstupovat, podlomilo jeho nervovou soustavu úplně. Navíc poškození vkladatelé svalovali vinu jen na něj. Tak v pravém smyslu uštván požádal o důchod, kterého si stačil užít jeden rok. Páter Soukup zemřel po krátké nemoci zcela bez prostředků. Stalo se tak 27. května 1887 v domě Antonína Rupce ve Staňkově č. p. 27. 

V září 1887je jmenován staňkovským farářem KAREL TRNKA, narozený ve Staňkově městysi 3. října 1841. Studoval na gymnáziu v Plzni a v Českých Budějovicích, kde byl později, 21. července 1887, vysvěcen na kněze. Až do roku 1878 kaplanoval v Hostouni, poté je majitelem panství baronem Christianem Kocem z Dobrše jmenován farářem v Bělé nad Radbuzou. Pro svou tichou povahu byl v bělské farnosti velmi oblíben. Po svém nastoupení do Staňkova shledal zdejší kostel v největším nepořádku. 

Zřídil proto sbírku, jejíž výnos 800 zlatých použil k opravě oltářů, které již byly ve velmi zuboženém stavu. I když působil Karel Trnka ve svém rodišti, přesto po čtyřech létech žádal o přeřazení do Horšovského Týna, kam 28. ledna 1892 přesídlil. Zde pak vykonával úřad arciděkana. 

Po jeho odchodu administroval ve Staňkově kaplan Antonín Hůrka až do 15. dubna 1892 úplně sám. V ten den byl jmenován zdejším farářem MAXMILIÁN PITTERMAN. Narodil se v Domažlicích 2. května 1856. Po absolvování klatovského gymnázia přešel na studia teologie do Českých Budějovic. Zde byl 18. července 1880 vysvěcen na kněze. Jeho první kaplanské místo bylo v Hostouni, odkud odešel do Horšovského Týna vyučovat náboženství děti hraběte Trauttmansdorffa. 1. března 1883 je přeřazen jako administrátor do Blížejova a poté do Mělnice u Hostouně, kde působil čtyři roky. Jeho činnost ve Staňkově je spojena s rekonstrukcí a elektrifikací zdevastovaného kostela i otevřením mariánské kaple na Mastníku v roce 1899. V období 1. sv. války jednal úspěšně s úřady na místodržitelství v Praze, aby bylo alespoň částečně upuštěno od rekvizice potravin již tak zbídačeného Staňkovska. Koncem války se Staňkovem potulovaly desítky sirotků, kteří ve válce ztratili rodiče i domov. Ve snaze jim pomoci došlo nakonenec k uskutečnění myšlenky o zřízení sirotčince ve městě (dnešní dětský domov). Po domluvě darovaly slečny Leitlovy k tomuto účelu budovu. Také Max Pitterman věnoval ze svých úspor 10000 korun. Dne 2. září 1918 zavítal českobudějovický biskup do Staňkova. Přijel sem z Horšovského Týna, kde světil sirotčinec německý. Po adoraci ve farním kostele dorazil s místními knězi k prohlídce a svěcení nového ústavu. Tam po krátké návštěvě shledal dům v dobrém stavu. Po obědě na faře odjeli přítomní do Domažlic, kde byla u zdejšího notáře podepsána darovací smlouva. Otevření nového sirotčince na sebe však dalo čekat, neboť se nájemníci z budovy nechtěli vystěhovat. Až 25. srpna byl ústav pod vedením řádových sester Serafínského díla lásky slavnostně otevřen. 

28. října1918 zasedal na radnici poradní sbor sirotčince, když v 17 hod. přišel revident Prušák úředně hlásit, že Rakousko kapitulovalo, prosí o mír, u nás pak nastává samostatnost a státní převrat. Předsedající vikář Pitterman schůzi ihned přerušil a přítomní starostové dali radostnou událost vybubnovat. Na náměstí u sochy sv. Jana byla druhý den obětována mše na poděkování za dosažení samostatnosti. Od časného rána jsou snímány německé nápisy a dvouhlaví orli. V obou místních obcích byl uspořádán slavnostní průvod. Do samostatného státu však nevstoupila katolická církev příznivě. Servilní postoj její hierarchie k národnostně nespravedlivé monarchii a prorakousky zaměřená část katolického tisku budily odpor české veřejnosti. Také ve Staňkově se začala tato nálada projevovat, až vyvrcholila 3. prosince 1918. Toho dne v půl sedmé večer vnikl velký zástup lidí ze schůze z hostince u Šolarů na faru. Rozvášněný dav vykřikoval na faráře sprosté nadávky a výhružky. V důsledku této demonstrace se páter Pitterman rozhodl odejít do pense. Na Boží hod vánoční se s osadníky rozloučil a 31. ledna 1919 Staňkov opustil. Žil až do konce života v Domažlicích. V roce 1928 byla v sirotčinci otevřena nová kaple z daru 2000 korun, které Max Pitterman věnoval tomuto ústavu. Kapli, kterou obdaroval i oltářním obrazem panny Marie, 26. srpna slavnostně vysvětil. Byla to po deseti letech jeho první návštěva Staňkova a jakési usmíření se zdejšími obyvateli. Max Pitterman zemřel 29. června 1938 v Domažlicích ve věku 82 let. Staňkovský děkan František Hruška se stal vykonavatelem poslední vůle. Na přání zesnulého byly jeho úspory věnovány "Serafínskému dílu lásky"v Českých Budějovicích, které spravovalo i staňkovský sirotčinec. 

Konečně 1. února 1919 došel dopis od konsistoře, že na faru do Staňkova přijde ANTONÍN ŘÍHA, spravující dosud farnost v Poběžovicích. Byla to doba nejistoty a strachu, po takzvaném "staňkovském převratu", z 3. prosince 1918. Když Antonín Říha zjistil neutěšené poměry, které tady vládly, koncem února raději rezignoval. Dělal pak katechetu ve svém rodišti - Písku. 

Na uvolněnou faru podalo žádost několik kněží, z nichž dva byli postupně jmenováni. Když se ale přesvědčili o rozbouřených poměrech v osadě a nahlédli do zdejší obtížné duchovní správy, také oni rezignovali. Nakonec byl biskupskou konsistoří 25. srpna 1919 jmenován JOSEF KRÁL, který byl od 15. září 1911 ve Staňkově výpomocným kaplanem. Velkou zásluhou Josefa Krále bylo dodání nových zvonů do věže farního kostela, když původní byly odejmuty ve válečných letech v rekvizici. Ve Staňkově však ani Král spokojený nebyl. V roce 1924 vyjednával o svém přeložení na jiné působiště. K tomu píše: "Do Staňkova nechce jít žádný z četných farářů menších far, s nimiž jsem vždy nějaký čas vyjednával. Každý z nich se bojí z nějakého důvodu jíti do Staňkova. A není se čemu diviti. Je věru ve Staňkově práce pořád nad lidské síly a její výsledky sotva znáti a radosti z ní je často až příliš málo. Je však v nynější době ještě dost krajin, kde se knězi snáze žije, než na této tvrdé líše českého západu. " 
Jeho odchod se ale dále vlekl, takže spravoval zdejší farnost ještě tři roky. V roce 1927 odchází Josef Král ze zdravotních důvodů na menší faru v Chanovicích. 

Ze tří žadatelů o staňkovskou farnost byl nejstarším FRANTIŠEK HRUŠKA, dosud děkan v Křakově. Narodil se v Hodonicích u Bechyně 26. března 1870. Studoval na gymnáziu v Táboře, na němž v roce 1889 maturoval. Poté nastoupil do semináře v Českých Budějovicích, kde byl 16. července 1893 vysvěcen. Jeho prvním kaplanským místem se na tři roky staly Kasejovice u Nepomuku. Dne 1. března 1896 přešel jako mladý kaplan do Staňkova, kde po devět let vypomáhal v duchovní správě Maxu Pittermanovi. Jeho dalším působištěm, již jako faráře, se staly německé vesnice Srby a Křakov. Po dvacetileté anabázi v křakovské farnosti přešel 1. července 1927 do Staňkova. Byl zde velmi oblíbený, protože působil horlivě nejen v duchovní správě, ale i ve společenském životě. Ještě jako kaplan zavedl poutní vlaky na Svatou Horu u Příbrami. Založil také včelařský spolek, jehož se stal předsedou a který pracuje dodnes. Z Křakova si s sebou přivezl 19 úlů, kterým postavil na farní zahradě 2 včelíny. Rovněž s mládeží nacvičil řadu divadelních představení, jejichž výtěžek byl určen na opravu kostela. Jeho přičiněním vznikl Farní věstník, zpravodaj zdejší fary. 

Ve své činorodé práci pokračoval až do svého stáří. Jeho život byl se Staňkovem a jeho obyvateli velmi spjat. Zúčastňoval se vleklých jednání kolem sloučení obou částí Staňkova. V městečku bylo odhlasováno spojení již v roce 1935. Ve vsi byla většina proti, protože obyvatelé se báli zvýšení daní, které byly nižší než v městečku. Páter Hruška se tedy informoval na berní správě v Horšovském Týně, kde se dozvěděl, že se tyto daně stejně v roce 1940 zvýší bez ohledu na spojení. Staňkov ves měl totiž více obyvatel než městečko. Navíc prý mohl spojený Staňkov získat v době krize různé úřady, neboť byl větší než Horšovský Týn nebo Stod. Počet jeho obyvatel byl dohromady 3832. V Horšovském Týně žilo tehdy jen 2682 lidí. Proto kněz na schůzi obecního zastupitelstva v listopadu 1937 hlasoval pro spojení Staňkovů, které bylo většinou jednoho hlasu odsouhlaseno. Sloučení obou částí obce proběhlo v roce 1938. Páter Hruška jako český vlastenec nesl těžce události, které se koncem třicátých let šířily z fašistického Německa. Pamětní farní kniha nám o tom zanechává zprávy: „14. září 1938 ve výroční den prezidenta - osvoboditele T. G. M. - byly vyvěšeny černé prapory, které též charakterizovaly zlé znamení dnů, které měly přijít. Němci utíkají za hranice Německa, kde tvoří legie pro záškodnické akce proti naší republice. Nastává velké šikanování Čechů v sudetském území. Také čeští kněží odtud utíkají. 23. 9. vyhlašuje vláda mobilisaci. Dne 26. 9. podal Hitler naší vládě ultimatum, aby mu vydala německé kraje do 1.10.1938. Dne 29.9. se v Mnichově Chamberlain, Deladier, Musolini a Hitler usnesli na odtržení německých krajů od naší republiky. Naše vláda byla donucena vydat území bez války. Ztrácíme krásné šumavské hvozdy, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, ztrácíme Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Karlovy Vary, ztrácíme uhelné doly, mnohé továrny a dráhy. Republika se podobá soše Pallas Atheny, která má obě ruce uražené. Od 1. do 10. října bylo celé sudetské území převzato říšskoněmeckým vojskem. Tak se Staňkov posunul blíže k hranicím země, když byl zabrán Blížejov,Horšovský Týn a Holýšov. Ztratili jsme okresní úřad, okresní soud a berní úřady, které byly v Horšovském Týně. Později jsme byli přičleněni k okresu Domažlice, kam ovšem vede cesta přes německé území. Čeští kněží, kteří byli ještě na německém území, byli vystěhováni. Obsadili pak menší české fary, které byly pro nedostatek kněžstva prázdné. Vikariát Horšovskotýnský zmizel v zabraném území a zbyly z něho jen Staňkov, Osvračín a Lštění, které jsou přiděleny k vikariátu Domažlickému. Ke staňkovské faře byly přiděleny čtyři české obce, a to Všekary a Štíchov od Bukovce a Kvíčovice a Neuměř od Holýšova. Filiální kostel sv. Barbory nám byl nejprve přidělen, potom zase vzat. Z českých krajů připojena k Německu část Chodska - Klenčí, Trhanov, Postřekov, Pec, Chodov, Kubice, Babylon a celý Čerchov s rozhlednou. Když německé vojsko toto území zabíralo, zvony v Domažlicích smutně zvonily a lidé plakali. " Tyto události na Františka Hrušku velmi dolehly. Zmožen stářím a stresem této doby se nakonec odhodlal Staňkov opustit. Chtěl najít klid na nějaké menší faře. Byla mu tedy nabídnuta farnost Nedvědice u Soběslavi, v blízkosti jeho rodiště. Dne 1. října 1939 se v kostele rozloučil s věřícími a nazítří odjel. František Hruška zemřel 12. května 1948. 
 
Po něm je jmenován staňkovským administrátorem JOSEF ČERVENKA, narozený 18. října 1910 v Plzni. Pocházel z nedalekého Kloušova u Merklína. Brzy po vysvěcení v červnu 1937 začal ve Staňkově působit jako kaplan. Zdejší farnost vedl do 31. července 1940, kdy odtud odchází do Plané nad Lužnicí. Zemřel 23. srpna 1996 v Plzni. 

Bohužel z období 2. sv. války nám chybí informace o dění ve farnosti. Známe jen jména duchovních správců. ANTONÍN KAŠPAR přišel do Staňkova 1. srpna 1940 z Nového Rychnova. Narodil se 31. května 1911 ve Zhoři u Pacova. Ze zdejší farnosti odchází 30. září 1942 do nedalekého Lštění. Zemřel 23. února 1985 v charitním domě v Senohrabech. Děkan ANTONÍN CHRAMOSTA je dalším v posloupnosti. Také on se ve Staňkově dlouho nezdržel. Narodil se 18.10.1909 v Samšíně a svěcení přijal 21.12.1935. Do Staňkova nastoupil 1. října 1942 z Radobitců. Za tři roky, 30. listopadu 1945, odtud odchází do Ústí nad Labem. Zemřel 22. ledna 1995 v charitním domě Moravec. 

JAROSLAV KOSTKA přišel z litoměřické diecéze 1. prosince 1945 jako administrátor. Za necelý rok je jmenován děkanem. Narodil se 22. května 1903 v Paceřici u Liberce. 
Jeho konec ve Staňkově byl však velmi tragický. Našli jej oběšeného na faře 31. ledna 1953. Je pohřben na hřbitově ve Staňkově. 

Dne 4. února 1953 byl ustanoven administrátorem ve Staňkově JAN KUBÍN, narozený 30. června 1915 v Bukvici u Trhových Svin. Po studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do kněžského semináře. Zde byl 14. června 1942 vysvěcen. Jeho prvním působištěm se stala Předslav a později Němčice u Klatov. Dále působil jako kaplan ve Volenicích u Strakonic a v městečku na břehu Lipna - Frymburku nad Vltavou. Odtud odchází jako administrátor do Železné Rudy, Horšic a Nepomuku. Po příchodu do Staňkova je zároveň ustanoven vikářem horšovskotýnského vikariátu. Na tuto funkci rezignoval až v roce 1966. Brzy po nastěhování začal s opravami fary, kam zavedl vodovod a kde zřídil koupelnu. V létech 1968 - 72 dal v dobré víře brigádnicky opravit filiální kostel sv. Jiljí v Hlohové. Po ukončení oprav byl ale příslušníky VB stíhán pro nedodržení předpisů. Neměl totiž prý stavební povolení, které by však za komunismu stejně nedostal. Co naplat, že ušetřil státu nejméně 120000 korun. Po této události byl donucen odejít. 1. srpna 1976 požádal tedy o důchod. Jan Kubín zemřel 31. října 2000 v charitním domě pro kněze na Moravci. Pohřeb se konal 6. listopadu ve farním chrámu ve Staňkově. Nad rakví promluvil českobudějovický biskup Liška za účasti patnácti kněží. Poté byl Kubín pochován na místní hřbitov. 

V předchozích letech totality přestala většina lidí kostel navštěvovat, protože se báli perzekucí ze strany komunistů. V protějším domě byl nasazen člověk, který zapisoval každého, kdo šel do kostela. Tak na MěNV věděli všechno.
 
V roce 1976 nastoupil na staňkovské děkanství VLADISLAV ZBOROVSKÝ, rodák z Uhlířských Janovic. Narodil se 19. dubna 1934 a v červnu 1957 byl vysvěcen na kněze. Mezi věřícími byl velmi oblíbený. Zdejší farnost spravoval až do své smrti 27. listopadu 1979. Na chodníku v ulici 28. října jej zastihl infarkt, jemuž ve stodské nemocnici podlehl. Bylo mu 45 let. Pohřeb ve Staňkově proběhl 4.12.1979. Je pochován v rodinném hrobě v Uhlířských Janovicích. 

V dubnu 1980 byl na farnost přidělen FRANTIŠEK KLEPÁČ, dosud farář v Merklíně. Odtud do Staňkova také dojížděl. Hlavně za jeho působení došlo k celkové rekonstrukci zdevastovaného kostela pod vedením p. Vaverky. Kvůli zdravotním problémům přestal koncem roku 1993 Fr. Klepáč zdejší faru spravovat a působil jen v Merklíně. Tam také v r. 2007 zemřel a je tam pochován. 

Od Vánoc 1993 farnost Staňkov spravoval ze sousedního Holýšova páter JIŘÍ BARHOŇ. Kromě toho měl na starosti i Stod, Hradec, Ves Touškov, Prostiboř a další. Tento kněz byl zvláště mezi mladými oblíben. Kostel se zaplnil novými věřícími, které si uměl svým jednáním získat. Ze Staňkova odešel v r. 1994 do Horní Bělé na severním Plzeňsku. 

Jiří Barhoň působí i na poli literárním. Jeho prvotiny se jmenují: "Zlý farář přejel hodného psa" a " Pane faráři, já vás budu muset zabít."

Další kněz VLADIMÍR MÜLLER nastoupil v červnu 1994 na zdejší farnost ze Žlutic. Také on bydlel do opravy staňkovské fary v Holýšově. Páter Vladimír byl iniciátorem prohlášení kostela v Čečovicích národní kulturní památkou, kostel byl poté nákladně opraven. Do staňkovského svatostánku získal nové varhany z nevyužívaného kostela na Plzeňsku. Díky němu získalo město farní pozemek pro novou výstavbu pod hřbitovem. Došlo rovněž k celkové rekonstrukci farní budovy a k přebudování bývalých stájí na společenskou místnost – Betlém - se sociálním zázemím. V lednu 2003 tento kněz odchází na novou farnost – do Staré Role na Karlovarsku. 

Brzy poté se stává staňkovským duchovním správcem PAVEL VODIČKA, který přišel v r. 2003 z Plzně. Mládí prožil ve Vejprtech v Krušných Horách, v nichž také později působil jako kněz. Staňkovskou farnost spravoval do 1. května 2008, kdy odešel do Merklína. 

P. JANUSZ ROMANSKI přišel do Staňkova v květnu 2008 z Klenčí pod Čerchovem. Pochází z polské Bytomi. V únoru 2011 odešel sloužit věřícím do vzdálené Aše. 

Z tohoto města byl pak jmenován do Staňkova P. ROBERT BERGMAN. Předtím působil v Mrákově, Rokycanech a jako administrátor v Aši.

Aktuálně je  farářem v naší farnosti P. Wojciech Pelowski z Polska..