Advent čas radostného očekávání

V adventu vyhlížíme Toho, který osvěcuje a proměňuje náš život

V adventu vyhlížíme Toho, který osvěcuje a proměňuje náš život, a který naplňuje naše nejhlubší touhy. Náš život se ale může zdařit jen tehdy, jestliže hledíme na něco většího. Na Boha, který přebývá v nás a mezi námi a spojuje nás navzájem hlouběji, než to dokážou naše city.

V adventu slavíme a očekáváme Kristův příchod. V tomto očekávání máme přicházet i k sobě samým. Máme vstoupit do vlastního srdce, v němž již Kristus přebývá. Když do něj dospějeme, pak zde zažijeme společenství s Kristem.

Očekávání Kristova příchodu má různé stránky. Nyní, v tomto okamžiku, čekáme na jeho příchod do svého srdce. Očekáváme ale i jeho konečný příchod při konci světa. A čekáme také na jeho příchod během svého vlastního umírání. Když zemřeme, svět pro nás končí. Tak zažíváme ten příchod, na který nyní čekáme. A tak má Kristův příchod také co do činění i s naším umíráním. Jde ale o čekání plné naděje, takové čekání, které rozevírá doširoka naše srdce. Očekávání Ježíšova příchodu v adventní době může naše srdce rozevřít a osvobodit pro to, aby v něm již dnes mohl přebývat Bůh.

V adventní době říká Bůh každému z nás: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (Iz 43,1).

Anselm Grün OSB

 

Srdce Ježíšovo, Božské srdce 

V dnešním světě, ve kterém je tolik osamocenosti a beznaděje, potřebují naléhavě ženy, muži i děti poznat Boží srdce. To srdce, které odpouští, které se o lidi stará a které uzdravuje. Toto srdce není naplněno nedůvěrou, touhou po pomstě, předsudky ani nenávistí. Toto srdce touží jen po jediném: lásku rozdávat a jako odpověď pak lásku přijímat. Toto srdce trpí, když vidí lidské utrpení, a když vidí lidskou nedůvěru svěřit se Božímu srdci, které chce rozdávat útěchu, naději a odvahu. (Podle H. J. Nouwena)

PŮVOD A SYMBOLIKA SVÁTKU

Úcta k božskému Srdci Páně se rozšířila zvláště od 17. století. Podnětem k tomu byla zjevení svaté Markétě Marii Alacoque (1674), ve kterých jí bylo dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Probodené srdce, ovinuté trním, s plameny a křížem, symbolizuje Ježíšovu nepodmíněnou lásku k člověku.

SRDCE

Ve všech národech je srdce symbolem středu lidské bytosti, symbolem lidskosti, vztahů, symbolem lásky... Kdyby svět zapomněl na "srdce", zavládla by v něm jen vůle a rozum. Tak by se svět stal chladným a krutým. Proto přišel Boží Syn na zem, aby ukázal, že Bůh je láska a že má své srdce otevřené pro každého člověka. Je pro nás útěchou a oporou, že nad každým člověkem bdí Boží srdce, které má nekonečnou lásku i moc a říká: "Miloval jsem tě odvěkou láskou a přitáhl jsem tě slitovně na své srdce" (Jer 31,3). "Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl." (Žl 73,24)

NOVÉ SRDCE

U člověka vyjadřuje srdce jeho celkový charakter. Pravá podstata člověka nespočívá v jeho zevnějšku, kráse či síle, ale v nitru, v srdci. Bůh se nedívá na to, co pokládají za hlavní lidé. "Člověk se dívá jen na to, co má před očima. Hospodin však hledí na srdce" (1Sam 16,7). Protože srdce je výchozím bodem veškerého lidského jednání, myšlení a cítění, zaslíbil Bůh: "Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa" (Ez 36,26).

TRÉNOVAT NOVÉ SRDCE

Svatý Petr napsal, že křesťan je ten, kdo miluje "z čistého srdce". Ale o jakém srdci je řeč? O srdci novém! Člověk už kdysi o nové srdce prosil: "Stvoř mi čisté srdce Bože" (Žl 51,12); a sám Bůh dar nového srdce slíbil: "Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha" (Ez 36,26). Nové srdce bylo stvořeno v každém pokřtěném člověku. Jen ho musíme přimět, aby tlouklo, musíme ho trénovat. (Raniero Cantalamessa) 

V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás... (1Jan 4, 10)

MILUJI TĚ ODVĚKOU LÁSKOU, PŘITÁHL JSEM TĚ NA SVÉ SRDCE. (srov. Bible Jer 31,3) 


Královna

 

máje

16215lg.jpgZe všech mariánských pobožností patří mezi nejrozšířenější, nejoblíbenější a nejznámější májové pobožnosti, které se konají po celý měsíc květen. Básníci pokládají měsíc květen za nejkrásnější v roce, měsíc, kdy je již příroda definitivně probuzena ze svého zimního spánku a zdraví nás překrásnými květy rozličných vůní a barev. Měsíc, kdy se i lidské srdce probouzí ze spánku, zapáleno citem nejkrásnějším - láskou. Není divu, že již středověcí básníci zdobili Pannu Marii obrazy vzatými právě z rozkvetlé přírody a vili věnce kvítků z chvalozpěvů a modliteb k její cti a chvále. Uvádí se, že již ve 13. století kastilský král Alfons X. složil ke cti Panny Marie, Paní máje, oslavnou mariánskou píseň, která bývá považována za jakýsi pravzor nynějších májových pobožností a mariánských májových zpěvů.

Za skutečného tvůrce májových pobožností je ve starší duchovní literatuře považován svatý Filip Neri (1515-1595), velký ctitel Panny Marie a apoštol mládeže v Římě. Chtěl zachránit tamní mládež od mravní zkázy, která se obzvláště v květnu (měsíci národních oslav) šířila, a vodil ji proto do mariánských chrámů, kde spolu s jinochy a dívkami uctíval Bohorodičku zpěvy a básněmi. Jaký cíl sleduje konání májových pobožností? V prvé řadě je to oslava Matky Boží Panny Marie, v druhé řadě je to povzbuzení k následování jejích ctností, jakési vybídnutí, abychom kráčeli ve šlépějích Neposkvrněné, a skrze ni tak došli k Ježíši Kristu.

Velmi krásně to vyjádřil někdejší apoštolský nuncius v ČR arcibiskup Giovanni Copa, když na Svaté Hoře ve své homilii 24. června 2001 (výročí korunovace Panny Marie) připomenul slova Svatého otce Jana Pavla II., že lidský život má být cestou šlechetnosti, obrácení a lásky a že na této cestě v novém tisíciletí nás doprovází Nejsvětější Panna, na kterou poukázal jako na zářící jitřenku a bezpečnou vůdkyni na této cestě. V závěru své homilie pronesl horoucí přání: "Nenechávejte Pannu Marii a jejího syna stranou svých životů. Nikdy! Dávejte našemu Králi a Královně vždy první místo! Jim patří vždycky čest, sláva, prvenství a láska. Prchejte vždycky od hříchu. Buďte stále pokolením, které je blahoslaví na zemi i na nebi. Milujte Ježíše, milujte Marii, naše jediné lásky, naše jediné naděje, hleďte stále do jejich tváří, korunovaných jasem, zářících milosrdenstvím a láskou".

Týden modliteb za duchovní povolání


Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk - a vlk je uchvacuje a rozhání - vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř, znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. (Jan 10,11-16)

V pondělí začal týden modliteb za duchovní povolání, který vyvrcholí nedělí Dobrého pastýře 17. dubna. Papež František napsal u této příležitosti poselství, ve kterém přibližuje vztah mezi povoláním a církví.

Světový den modliteb za povolání si církev připomíná každoročně v neděli Dobrého pastýře. Celý předcházející týden je však věnovaný modlitbám za to, aby "Pán poslal dělníky na svou žeň".

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA
K 53. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ

Církev - matka povolání

Drazí bratři a sestry,

jak jen bych si přál, aby během mimořádného Svatého roku milosrdenství mohli všichni pokřtění zakusit radost z toho, že patří do církve, a aby mohli znovu objevit, že křesťanské povolání, stejně jako všechna zvláštní povolání, se rodí v lůně Božího lidu a jsou dary Božího milosrdenství. Církev je domem milosrdenství a "půdou", kde povolání raší, roste a přináší plody.

Z tohoto důvodu všechny vyzývám, aby u příležitosti letošního 53. Světového dne modliteb za povolání kontemplovali společenství apoštolů a děkovali za roli, jakou u každého člověka na cestě jeho povolání sehrává společenství. V bule vyhlašující mimořádný Svatý rok milosrdenství jsem připomněl slova svatého Bedy Ctihodného vztahující se na povolání svatého Matouše: "Miserando atque eligendo" (Misericordiae Vultus,8). Pánovo milosrdné působení odpouští naše hříchy a otevírá nás k novému životu, jehož konkretizací je povolání následovat ho a být jím poslán. Každé povolání v církvi má svůj původ v láskyplném Ježíšově pohledu. Konverze a povolání jsou dvěma stranami jedné a téže mince a trvale, během celého života učedníka misionáře, jsou ve vzájemné souvislosti.  

Blahoslavený Pavel VI. v exhortaci Evangelii nuntiandi popsal kroky v procesu evangelizace. Jedním z nich je příslušnost ke křesťanskému společenství (srov. č. 23), k onomu společenství, od něhož člověk přijal svědectví víry a výslovného hlásání Pánova milosrdenství. Začleněnost do společenství zahrnuje veškeré bohatství života církve, zvláště svátosti. Církev není pouze místem, kde věříme, ale také objektem naší víry; proto v Krédu říkáme: "Věřím v církev".

Povolání od Boha přichází skrze zprostředkování ve společenství. Bůh nás volá, abychom byli součástí církve a po době určitého dozrávání v jejím nitru nám dává specifické povolání. Cesta povolání se koná spolu s bratřími a sestrami, které nám Bůh dává: je to spolu-volání (orig.: con-vocazione). Církevní dynamika povolání je protilátkou proti lhostejnosti a individualismu. Nastoluje společenství, v němž nad lhostejností zvítězila láska, protože od nás vyžaduje, abychom vycházeli ze sebe, dávali svůj život do služby Božímu záměru a brali si za svou dějinnou situaci jeho svatého lidu.

Při letošním dni věnovaném modlitbám za povolání vybízím všechny věřící, aby na sebe vzali zodpovědnost v péči o povolání a o jejich rozpoznávání. Když apoštolové hledali někoho, kdo zaujme místo Jidáše Iškariotského, shromáždil sv. Petr sto dvacet bratří (srov. Sk 1,15); a pro volbu sedmi jáhnů byla svolána skupina učedníků (srov. Sk 6,2). Sv. Pavel dává Titovi specifická kritéria pro volbu kněží (Tit 1,5-9). I dnes je křesťanské společenství vždy přítomné tam, kde povolání raší, kde se formují a kde mají přetrvávat (srov. apoštol. exhortace Evangelii gaudium,107).

Povolání se rodí v církvi. Už od zrodu povolání je třeba mít náležité církevní "cítění". Nikdo není povolán výlučně pro nějakou danou oblast ani pro určitou skupinu nebo církevní hnutí, ale pro církev a pro svět. "Jasným znamením autenticity charismatu je jeho církevnost, jeho schopnost pro dobro všech se harmonicky integrovat do života svatého Božího lidu" (tamtéž,130). Když mladý člověk odpovídá na Boží volání, vidí, jak se rozšiřuje jeho církevní obzor, může uvažovat o mnoha charismatech a dojít tak k objektivnějšímu rozlišení. Tímto způsobem se společenství stává domovem a rodinou, kde se rodí povolání. Kandidát s vděčností považuje tuto komunitní meditaci za nepostradatelný prvek své budoucnosti. Učí se poznávat a milovat bratry a sestry, kteří kráčejí po cestách odlišných od jeho cesty; a tato pouta ve všech posilují společenství.

Povolání roste v církvi. V procesu formace potřebují kandidáti různých povolání stále lépe poznávat církevní společenství a překonávat omezený pohled, který na začátku máme všichni. Za tímto účelem je vhodné prožít nějakou apoštolskou zkušenost spolu s dalšími členy společenství, jako například: spolu s dobrým katechetou hlásat křesťanskou zvěst; společně s nějakou řeholní komunitou vyzkoušet evangelizaci periférií; sdílením života v klauzuře objevit poklad kontemplace; v kontaktu s misionáři lépe poznávat misii ad gentes; s diecézními kněžími hlouběji poznávat pastoraci ve farnosti a v diecézi. Pro ty, kdo již jsou ve formaci, církevní společenství vždy zůstane základním prostředím pro jejich výchovu, vůči němuž mají cítit vděčnost.

Povolání je církví podporováno. Po přijetí definitivního závazku cesta povolání v církvi nekončí, ale pokračuje připraveností ke službě, vytrvalostí a stálou formací. Kdo zasvětil svůj život Pánovi, je připraven sloužit církvi tam, kde to ona potřebuje. Příkladem takovéto disponibility v církvi je misie Pavla a Barnabáše. Byli na ni posláni Duchem Svatým a antiochijskou komunitou (srov. Sk 13,1-4), pak se k této komunitě vrátili a vyprávěli to, co Bůh skrze ně vykonal (srov. Sk 14,27). Misionáře doprovází a podporuje křesťanské společenství, k němuž se vždy živě obracejí jako k viditelné vlasti, která poskytuje jistotu tomu, kdo završuje putování k věčnému životu.

Mezi pracovníky v pastoraci nabývají zvláštní důležitosti kněží. Jejich službou se zpřítomňuje Ježíšovo slovo, které říká: "Já jsem dveře k ovcím... Já jsem dobrý pastýř" (Jan 10,7.11). Pastýřská péče o povolání je základní součástí jejich pastýřské služby. Kněží doprovázejí ty, kdo hledají své povolání, jakož i ty, kteří již dali svůj život službě Bohu a společenství.

Všichni věřící jsou povoláni uvědomovat si dynamiku povolání v církvi, aby se společenství víry po příkladu Panny Marie stávala mateřským lůnem, které přijímá dar Ducha Svatého (srov. Lk 1,35-38). Mateřství církve se vyjadřuje vytrvalou modlitbou za povolání i výchovnou prací a doprovázením těch, kdo zachytí Boží volání. Církev to koná i prostřednictvím důkladného výběru kandidátů kněžské služby a zasvěceného života. A konečně je matkou povolání i skrze vytrvalou podporu těch, kdo zasvětili svůj život službě druhým.

Prosme Pána, aby všem lidem, kteří jdou po cestě povolání, daroval hlubokou příchylnost k církvi a aby Duch Svatý posiloval u pastýřů i u všech věřících společenství, schopnost rozlišovat i duchovní otcovství a mateřství.

Milosrdný Otče, který jsi nám pro naši spásu dal svého Syna a neustále nás podporuješ dary Ducha Svatého, daruj nám živá, horlivá a radostná křesťanská společenství, která budou zdrojem bratrského života a budou mezi mladými vzbuzovat touhu zasvětit se tobě a evangelizaci. Podporuj je v jejich snaze předkládat vhodnou katechezi povolání a cesty specifického zasvěcení. Daruj jim moudrost pro potřebné rozpoznávání povolání tak, aby ve všem zářila velikost tvé milosrdné lásky. Maria, Ježíšova Matko a vychovatelko, přimlouvej se za každé křesťanské společenství, aby, oplodněno Duchem Svatým, se stávalo pramenem ryzích povolání ke službě svatému Božímu lidu.

Ve Vatikánu

FRANTIŠEK

ROZPIS  VELIKONOČNÍCH  BOHOSLUŽEB
V  ROCE  2016

 20.03.2016 KVĚTNÁ  PAŠIJOVÁ  NEDĚLE     Žehnání ratolesti

Holýšov           08.30 

Osvračín         09.30                          

Křížová cesta (10:30)

a mše sv. Staňkov 11.00

21.03.2016  PONDĚLÍ  SVATÉHO  TÝDNE  

Staňkov          16.00    

22.03.2016  ÚTERÝ  SVATÉHO  TÝDNE                     

Staňkov          16.00  

 23.03.2016    STŘEDA  SVATÉHO  TÝDNE                   

Staňkov         16.00 

24.03.2016        ZELENÝ  ČTVRTEK                     

Plzeň-katedrála   Mše Svatá s obřadem svěcení olejů         09.00             

 Mše Svatá na památku VEČEŘE  PÁNĚ

Osvračín          16.00  

Staňkov            18.00

25.03.2016      VELKÝ  PÁTEK PAMÁTKA  UMUČENÍ  PÁNĚ 

Osvračín        16.00                

 - křížová cesta      Staňkov   17.30

- bohoslužba          Staňkov  18.00

26.03.2016       BÍLÁ  SOBOTA  VIGILIE  SLAVNOSTI  VZKŘÍŠENÍ  PÁNĚ                          

Osvračín         17.00   

Staňkov          19.00

27.03.2016      SLAVNOST  ZMRTVÝCH VSTÁNÍ  PÁNĚ 

Osvračín          09.30 

 Staňkov          11.00                        

 Všekary          Kostel sv. Barbory - POUŤ    14.00

28.03.2016      PONDĚLÍ  V  OKTÁVU  VELIKONOČNÍM 

 Osvračín         09.30 

Staňkov           11.00

SVATÝ TÝDEN

Týden od Květné neděle do neděle velikonoční je Velkým nebo též svatým týdnem. Jeho oslava vyžaduje odpovídající slavnostní vstup, v němž se symbolicky naznačí, že "následujeme Pána na cestě jeho utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě"...      

  Poslední dny postní doby nesou název Svatý týden Tyto dny jsou obecně věnovány památce Ježíšova utrpení. Tím se však zdůrazňuje jen jeden pól velikonočního tajemství. Celistvé pojetí a vnímání velikonoc je ale obsaženo v tom, že utrpení našeho Pána má svůj cíl, totiž v jeho zmrtvýchvstání a našem vykoupení, které se slaví o Velikonoční noci.                                           

  Svatý týden tvoří vrchol církevního roku. Připomínáme si v něm události, ze kterých vyplývá smysl a cíl veškerých lidských dějin - Ježíšovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

Květná neděle

Vzpomínáme na den, kdy Ježíš slavným způsobem vjel do Jeruzaléma a zveřejnil tak svoje mesiášské poslání. Velké množství lidí mu vyšlo naproti, mávalo ratolestmi a volali: "Hosana - sláva -Synu Davidovu!..."                          

Tak také křesťané vycházejí naproti Kristu se svěcenými ratolestmi. Vyjadřují tak ochotu zemřít tomu, co není Boží, aby to, co Boží je, v nás zvítězilo.                                                                                           

 Zelený čtvrtek

V tento den si připomínáme den ustanovení Nejsvětější svátosti a ustanovení kněžství. V liturgii se objevuje obřad mytí nohou. Je to vnější vyjádření rozhodnutí napodobovat Kristovu pokoru a ducha služebné lásky bez ohraničení.

Velký pátek

Těžko lze lidskými slovy vyjádřit jeho otřesnost: Smrt Božího Syna, způsobená lidmi, ale i jeho útěšnost: naše vykoupení.                                     

Nepatrným projevem naší účasti na Kristově utrpení je náš dnešní půst. Na začátku obřadů padá kněz před oltářem na tvář, aby tak vyjádřil náš zármutek
nad Kristovým utrpením, ale i naši ochotu nést životní kříže a tak Ježíše následovat.

Bílá sobota

Ztracené naděje. Mrtvé tělo leží pohřbeno s mnohými (falešnými) očekáváními.

Noc ze soboty na neděli nazýváme: Velká noc.

Liturgie začíná svěcením ohně a svíce, které jsou symbolem zmrtvýchvstalého Krista, vítěze nad smrtí a nad temnotami zla. Křesťan, který je včleněn do Krista - světla, se ovšem stává také celou svou bytostí pramenem světla pro ostatní.

Při liturgii slova rozjímáme o velikých a obdivuhodných činech, které Bůh vykonal od počátku světa, aby připravil a uskutečnil naši záchranu - spásu.

Při liturgii křtu obnovujeme svůj křest, při kterém jsme se sjednotili s Kristem, vstali jsme do nového života a se svící - světlem v ruce si uvědomujeme
poslání, které z toho plyne.

Při eucharistické liturgii tvoříme rodinu dětí Božích kolem jednoho stolu. Abychom se mohli rozvíjet, růst, potřebujeme výživu. Jsou jimi Tělo a krev  velikonočního Beránka - Krista. Eucharistie je nám pokrmem na cestě až k branám věčnosti, k branám našeho Domova.


Čím můžeme naplnit postní dobu?

V čem pro nás může být smysl postní doby?

Čím můžeme naplnit příštích čtyřicet dní? V čem pro nás může být smysl postní doby? Život křesťana obsahuje tři základní vztahy: vůči Bohu - vůči bližnímu - k sobě samému. A tyto vztahy (stále) potřebují ozdravění. To ale nezačne zřejmě tím, že si zarputile (pouze) něco odřeknu a budu stále myslet na to, jak mi to chybí. Začátek ozdravování, obnovy, může být v tom, že se pokusím v postě svůj život zjednodušit (oprostit od mnohých přítěží...). Budu jej oprošťovat od toho, co je přebytečné a zbytečné, i když to jinak považuji (nebo se to považuje) za normální. Měl bych se tak stát volnějším. Ale to ovšem nestačí. Mluvili jsme o třech základních vztazích, které je třeba ozdravovat. A kvůli tomu je třeba nejprve vzít Boha, bližního i sebe vážně. Vypadnout z mnoha schémat (Opustit mnohá zaběhaná schémata) a automatismů života a lépe pochopit, kdo je Bůh, kdo je bližní, kdo jsem já - a jaké jsou (před Bohem a podle Boha) oprávněné požadavky každého z těchto tří jmenovaných. To vlastně znamená znovu odkrývat řád Boží, v němž má Bůh, bližní i já sám své místo. Hřích totiž tento řád zatemňuje a převrací a já se tedy mám pokoušet skrze Krista znovu "správně vidět". To "správně" se zřejmě také bude krýt se základním Božím postojem vůči člověku a současně s největší lidskou schopností - s láskou. S láskou vůči člověku i Bohu.

Můžeme tedy říci, že půst má být dobou oprošťování se od zbytečného, dále dobou pravdy a dobou lásky. Rozhodně ne dobou agrese - ani vůči bližnímu, kterého bychom trestali místo sebe, ani vůči sobě samotnému. Agrese roste z pocitu nesnesitelnosti, a to buď nesnesitelnosti bližního pro nás, nebo z nesnesitelnosti sebe sama. Ale Bůh nás snáší - nás osobně i každého z bližních, a tak je jisté, že i my se máme pokusit o podobné... Modlitba, půst a almužna jsou prastaré křesťanské postní praktiky. Mohou být i pro nás vhodnými nástroji - ale ne cíli! Modlitba jako cesta k bytí s Otcem a k přeorganizování našeho života podle Boha. Tedy modlitba, která nás s Otcem spojuje a která skýtá možnost vše důležité v našem životě s ním probrat, přezkoumat před jeho tváří. A v neposlední řadě modlitba jako projev lásky k bližnímu, tedy modlitba za vlastní i cizí, za známé i neznámé lidi, kterým tato služba může prospět.

Půst zdaleka není jen odepřením si jídla. Půst jako zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné nebo překážející. A půst jako zřeknutí se toho, co je pro mne postradatelné a co může obohatit potřebného bližního. A to jsme u třetího bodu - u almužny. Je to slovo dnes cizí. Ale i dnes je nerovnost mezi lidmi. Je to jak nerovnost ekonomická (nemocní, důchodci, lidé s nižším vzděláním, rodiny s dětmi), tak nerovnost co do pocitu štěstí, užitečnosti, lidských kontaktů. Dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost těm, kteří to potřebují, počínaje od vlastních dětí, manželů, rodičů, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné, to je také almužna. Postní doba není dobou chmurného odříkání, ani dobou neustálého přemítání nad utrpením Páně, i když to mnohdy křížové cesty a postní písně navozují. Přečteme-li si v misálu liturgické texty postních nedělí, uvidíme, že jde spíš o dobu prohloubení, obnovy, přibližování se k Otci skrze Krista, který k nám v Písmu mluví. Je to doba vytrvalé, ale radostné práce, která by měla vyústit v našem smíření s Bohem a v obnově křestního slibu v liturgii Velké noci.

P. Aleš Opatrný, Stůl slova B, + komentáře k jednotlivým nedělím

Papež František jmenoval nového biskupa plzeňské diecéze

Svatý otec, papež František dnes, 12. února 2016, jmenoval biskupem plzeňské diecéze Monsignora Tomáše HOLUBA, generálního sekretáře České biskupské konference, faráře baziliky svatých Petra a Pavla a děkana Kolegiátní kapituly na pražském Vyšehradě. Nový pastýř plzeňské diecéze se narodil 16. srpna 1967 v Jaroměři a pochází z farnosti v Červeném Kostelci (z královéhradecké diecéze). Kněžské svěcení přijal 28. srpna 1993 v Hradci Králové, kde je také inkardinován.

Jeho akademická příprava zahrnuje: studia filozofie a teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích (1985-1989); studium teologie na Katolické teologické fakultě v Salzburgu v Rakousku (1990-1991); magisterské studium teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1993); další studia na Papežské lateránské univerzitě v Římě (2007-2008) a hamburském Institut für Theologie und Frieden (studijní pobyty 2005-2008); doktorát z morální teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde obhájil svou dizertaci z křesťanské etiky na téma "Etické aspekty boje proti terorismu ve světle učení o tzv. spravedlivé válce".

Vykonával tyto služby a zastával následující úřady: kaplan ve farnosti v Kutné Hoře (královéhradecká diecéze) a spirituál na Církevním gymnáziu svaté Voršily tamtéž (1993-1996); první vojenský kaplan a později hlavní kaplan Armády České Republiky (1996-2006); moderátor kurie (2008) a generální vikář královéhradecké diecéze (2008-2010); od 1. července 2011 je generálním sekretářem České biskupské konference; od roku 2011 je zvoleným děkanem Kolegiátní kapituly v Praze na Vyšehradě a od roku 2015 farářem při bazilice svatých Petra a Pavla tamtéž; od roku 2006 působí jako poradce ministra obrany pro duchovní službu.  Od 14. července 2003 je Kaplanem Jeho Svatosti.

Milé sestry a milí bratři!

Pociťujeme nedostatek kněží.

Farní obvody se zvětšují a počet kostelů připadajících na jednotlivé kněze roste. Věřící musejí dojíždět na bohoslužby na stále větší vzdálenost a ti, kteří z důvodů stáří či nemoci už toho nejsou schopni, čekají, kdo je navštíví a přinese svátostnou posilu, nebo kdo jim umožní zúčastnit se bohoslužeb, které jsou pro ně dostupnější, protože jsou blízko.

Chybí ti, kteří by vedli a formovali rodiny od přípravy na manželství přes pomoc při křesťanské výchově dětí až po vytváření a vedení společenství dětí a mládeže. A aby také měli péči o manžele v každém věku.

Stále víc se lidé otevírají při duchovním hledání, chybí však ti, kteří by je v jejich hledání mohli a chtěli doprovázet.

A mohli bychom ve výčtu pokračovat. Jistě všechna tato služba není pouze výsadou kněží, přesto však oni by v tom měli pomáhat praktikujícím laikům. Měli by jim pomáhat v duchovní formaci pro tuto službu a dodávat k ní nadšení, aby se tak národ postupně ale vytrvale navracel k živé víře otců.

Proto se obracím na všechny muže, aby pozorně sledovali, zda snad v sobě nezaslechnou Boží hlas, který by je k této službě volal. Pokud ano, ať se poradí s knězem, který jim pomůže rozlišit, zda v sobě toto povolání mají či ne. Dojdou-li k poznání a rozhodnutí, že jejich povolání dozrálo, ať si podají přihlášku do kněžského semináře, obvykle přes svého faráře. Pomůže jim splnit všechny potřebné náležitosti a představí je biskupovi.

To je pouze jedna část mé výzvy. Ta druhá se obrací na Vás všechny věřící, protože duchovní povolání je dar, který je třeba pro církev stále vyprošovat. A u těch, kteří ho dostali, stále modlitbou doprovázet, aby dozrál a aby kandidát měl dostatek odvahy a hlavně důvěry v Boží pomoc a vedení v kněžské službě a přípravě na ni. Ty modlitby potřebují i kněží v každém věku: od novokněží a mladých kněží, přes ty, kteří jsou v plném kněžském nasazení až po ty, kterým síly ubývají a připravují se vydat svému Pánu počet ze své služby. Aby vždy toužebně a plně nabírali z Božích darů pro ně určených a v jejich síle a nadšení rozdávali Boží dary všem, které jim Pán pošle do cesty.

Ať se modlitba za kněze, kněžská a duchovní povolání stane denní modlitbou Vás všech, tak jako je i mojí.

Váš biskup + František

Milí přátelé,

Svatý rok milosrdenství, který se před námi otevírá, je naší velkou šancí. Nebojme se prosit Boha a nebojme se očekávat zázrak proměny našeho života. Zázrak, který z nás sejme okovy a pouta, jimiž jsme drženi v otroctví zla. Zázrak, který zasype propasti mezi mnou a Bohem, zboří zdi mezi mnou a druhými a který mně umožní lépe přijímat a naplňovat mé poslání, ať už je jakékoliv. Co je vlastně tou propastí, která má být zasypána, zdí, která má být zbourána? Je to urovnání vztahů mezi mnou a druhými a je to náš strach z přílišné blízkosti Boha. Přestože říkáme: věřím v Tebe, věřím v Tvou lásku ke mně - ve své skrytosti si myslíme: raději se ke mně moc nepřibližuj. Říkáme: Chci Ti, Bože, zcela patřit, všechno, co mám, je Tvé, nalož s tím podle své vůle. - A zároveň máme strach, že to udělá, že mně bude do všeho mluvit, vybavuje se mi, co všechno budu muset opustit, že už nebudu svobodný, ale upadnu do závislosti. A přesto Bůh do této nejistoty, obav a strachu vstupuje se svou láskou a odpuštěním. Závislost na něm je jediná závislost, která na rozdíl od jakýchkoliv jiných závislostí, o kterých se dnes mluví, vede ke svobodě. Ke svobodě Božích dětí. A nám se právě ve Svatém roce milosrdenství nabízí možnost prožít zázrak osvobození a osobní proměny. To samozřejmě nepřichází automaticky, ale jako dar tomu, kdo se Boží lásce otevře. Kdo nechá své srdce uzavřené, po něm liják milostí potřebný k osvobození a osobní proměně steče jako voda po igelitu. Otevřeme se tedy Pánu Ježíši a jeho milosrdenství. Prožívejme s ním každý den jako s naším nejlepším přítelem, se kterým se dělíme o své radosti, plány, obavy i prohry. Nebojme se Bohu říct: Chci Ti zcela patřit, všechno, co mám, je Tvé, nalož s tím podle své vůle. Svatý rok milosrdenství se může stát velkou příležitostí a velkým darem pro každého z nás.

Mons. Vojtěch Cikrle, biskup brněnský.

Svátek Křtu Páně

pobrane.jpg

Ježíšův křest v řece Jordánu a jeho zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně jsou původními prvky svátku Zjevení Páně. Slavností Křtu Páně končí v liturgickém kalendáři vánoční období. V souvislosti s Ježíšovým křtem, ve kterém se naplno ukázala jeho solidarita s námi hříšníky, uvažujeme o našem křtu, kdy jsme se my, nebo naši zástupci za nás, odříkali zla a rozhodovali se pro Boha v Kristu. V jeho sestoupení do vody se zjevila Nejsvětější Trojice a jasně se představila cesta vítězství Boha nad zlem, zazářila jeho sláva. Svou solidaritou Bůh jednoznačně ukázal, že stojí na straně nás hříšníků. My, kteří nyní stojíme v začátku nového roku, máme před sebou určitý úsek času našeho života, novou volbu. Budeme úspěšní, pokud se také my znovu postavíme na stranu Boha, pokud mu umožníme, aby se on představil v našich postojích a v našem jednání. Pusťme se do toho a hned!

K ZAMYŠLENÍ

Křest je účinné poselství spásy nabídnuté zcela konkrétně nám. Je to ekumenická svátost. Odvolává se na příkaz Zmrtvýchvstalého Pána apoštolům a prvnímu společenství věřících a dává nám podíl na jeho velikonočním tajemství, spojuje nás s Kristem, začleňuje nás do jeho Církve jako Božího lidu Nové smlouvy, je branou k novému životu a činí z nás nové stvoření. Prvotní iniciativa, nabídka, je na straně Boží, jde o jeho velký dar, na něj však má odpovědět naše jednoznačné přijetí skrze víru. Pak je možné toto účinné poselství spásy realizovat!

advent-footer2-micro2.png

Mili farnici

Jedno z nejkrásnějších období roku je opět tady! Nevím sice, zda se mnou souhlasíte, ale alespoň pro mě tomu tak je. Advent a Vánoce.

Bohužel adventní doba je během posledních let stále víc a více zaměňována s nákupní horečkou před Vánoci. Často se tak stává shonem a úprkem za "plnými vánočními stoly" a za bohatým "ježíškem" jištěným spotřebitelským úvěrem. Ale to je tragický omyl! Sami se připravujeme o to nejcennější. A po vánocích nám pak zůstává na patře jakási pachuť nenaplnění, v tu chvíli ještě částečně přislazovaná zatím neokoukanými dárky, které tak rychle zevšední! A navíc, po chvíli zdánlivého klidu, kolotoč konzumu začíná nanovo... To co nám, naproti tomu, nabízí adventní doba, nemá být nijaký shon nebo úprk, žádné křečovité shánění se za tím, jak naplnit ještě více naše "stodoly a sýpky", ale prostor a čas se zastavit a spočinout. Zaměřit se na to podstatné pro náš život, znovu objevovat celou hloubku našeho toužícího, žíznícího a tolik vyprahlého srdce.

Advent je přípravou na příchod Božího syna i do vašeho srdce! Na tento svět přišel jako člověk už dávno, a od té doby chce přicházet a také přichází v Duchu a v pravdě do srdcí mnohých, a chce přijít i do vašeho srdce, pokud dostane vaše svolení. Když mu připravíme cestu, odstraníme nerovnosti a srovnáme pahorky naší nedůvěry, sebelásky a sebejistoty, našich tukem zarostlých srdcí, pak jistě tentokrát přijde i do vašeho srdce, aby ho naplnil světlem a pokojem a učinil ho opravdu krásným. Vyžaduje to jistě také odvahu vidět svůj život pravdivě, nic si nenalhávat, mít sílu společně s mladším synem, z krásného podobenství z Lukášova evangelia, vyslovit: "Otče, zhřešil jsem proti tobě i proti Bohu." A uvěřit v a přijmout Boží odpuštění, jako nejlepší prostředek pro "práce na silnici".

Advent má být tedy dobou, kdy se v tichu a soustředění otevřeme Pánu, a připravíme naše srdce na jeho příchod. Od té doby, co přišel na tento svět, uplynula staletí a staletí, ale on během nich stále přicházel do lidských srdcí, ke kterým byly cesty přichystané, vyrovnané tichostí a pokorným duchem. A chce také přijít ve slávě, opět zcela viditelně a zřejmě, aby naplnil dějiny celého světa, a aby, s konečnou platností, zazářila nádhera celého Božího stvoření, očištěná od hříchu jeho krví.

mary-in-advent.jpgAdventní doba je také dobou, kdy se radujeme z Panny Marie, z toho že právě ji si Bůh vyvolil, aby skrze ni přišel na tento svět Boží syn. Tato radost a chvála pramení z naplnění staletých očekávání a také z toho, že právě skrze ni se Bůh také stal člověkem. Aby člověku byl blízko, aby mohl přebývat v jeho srdci.

"Nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista", napsal před skoro dvěma tisíci lety svatý Pavel a tato jeho slova platí i dnes. Nebo snad právě dnes?

Možná jste si také všimli, jak se i Ředitelství silnic a dálnic slušnosti naučilo. Tam kde se opravuje most či vozovka se již nějakou dobu objevují cedule s nápisy "Musíme to opravit". Ať i na cestách k vašim srdcím, ten nápis oznamuje, že "práce na cestě" již začaly!

"Šťastnou cestu" k Pánu, vám o Adventu přeje  p. Vojciech Pelowski

Pilát se zeptal Ježíše: [...] "Čeho ses dopustil?" Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa."

cristo_re_delluniverso_r.jpg

Ježíšova odpověď na Pilátovu otázku "Čeho ses dopustil?" působí na první pohled vyhýbavě:  "Moje království není z tohoto světa." Ve skutečnosti je však tím nejvýstižnějším popisem "trestného činu", za který je Ježíš právě souzen. Ježíšovo království není z tohoto světa. Ježíšovy postoje se neřídí logikou, podle níž fungují hříchem narušené mezilidské vztahy. Jeho myšlenky nejsou našimi myšlenkami a jeho cesty nejsou našimi cestami. Právě proto je v očích svého národa hoden odsouzení a v Pilátových očích hoden opovržení. Kdyby Ježíšovo království bylo z tohoto světa, židovský národ a jeho představitelé by v něm nalezli vytouženého politického vůdce v odboji proti Římanům a nadšeně by bojovali pod jeho velením. Pilát a jeho nadřízení by v něm viděli nebezpečného nepřítele a bojovali by proti němu. Takto však nevyhovuje ani jedněm, ani druhým. Jeho vlastní ho nechtějí. Cizí nevědí, co s ním. "Nebýt z tohoto světa" je přestupek či dokonce trestný čin, za který se vyměřují ty nejvyšší sankce. Platilo to pro Ježíše a platí to pro každého, kdo jej důsledně následuje.

paulinky.cz

Ježíš Kristus Král

Liturgický rok končí oslavou Ježíše Krista Krále. Také svět bude mít svůj konec. Ježíš Kristus je jediný král, který tento konec přetrvá. Všichni ostatní králové a všechna jiná království skončí v prachu. Až do konce časů ho jeho nepřátelé budou křižovat v jeho přátelích, tak jak to udělali s ním na Kalvárii. Bude to hodina, ve které řekne všem svým přátelům: Dnes budeš se mnou v ráji. A všem nepřátelům řekne: Odejděte navždy. Moje království není z tohoto světa Židé Ježíše špatně pochopili. Očekávali osvoboditele od Římanů, ale on osvobozoval z otroctví hříchu. Očekávali vůdce Božího lidu proti nepřátelům. On byl vůdce, který poráží vášně. Očekávali někoho mocného proti velkým této země. On už jako maličký uprchl do Egypta. Cítil se mnohem lépe mezi pokornými a pronásledovanými. Doufali, že ho spatří na trůně slávy, a on vystoupil na potupný trůn kříže. Čekali ho s korunou posázenou drahokamy, ale on přijal jen korunu z trní. Očekávali, že přijde oděn do purpuru, ale spatřili ho v purpuru krve. Mysleli si, že smrtí na kříži všechno skončilo a na ukřižovaného už nikdo nevzpomene. Ale to byl naopak počátek jeho triumfu. Na kříži se Ježíš stal univerzálním Králem, tam skutečně všechny přitáhl k sobě. Tam začal své kralování, které nikdy neskončí. Tam ukázal svou lásku, jakou miloval svět. Na kříži dal podnět k rozjímání všem svatým, kterých je plné jeho nebe. Tento kříž se stal praporem pro všechny křesťany. Jeho kříž je síla, která vede svět, aby miloval Spasitele, který nás tolik miloval.

jezis.jpg

Ježíš je jediný Král, který bude kralovat navždy, Král, jehož je konečný soud, který navěky odsoudí všechny jeho protivníky. Ježíš je Král, protože Otec mu dal vládu nad celým světem: pro něho a skrze něho byly stvořeny všechny věci. Všechno, co má život, má život od něho. On je Život. Ježíš je Král také jako člověk: je synem Davida, slavného židovského krále. Původ z Davida je doložen ve svatých knihách. Svatý Pavel ho nazývá "prvorozený ze všeho tvorstva". Říká, že Ježíš je nová Hlava celého lidstva místo Adama, je novým Adamem. Žádná jiná hlava ho nenahradí, bude navěky kralovat, jak řekl anděl Marii. Jeho království nebude konce. Ježíš je Král také proto, že je Vykupitel, je Králem z titulu svého vítězství. Osvobodil nás z područí toho, který nás zotročil. Osvobodil nás z hříchu a dal nám svou milost. Osvobodil nás z pekla a dal nám nebe. Osvobodil nás od vášní a dal nám ctnosti a svátosti. Dal nám svobodu Božích dětí. Koupil nás za cenu své krve. Každý král má moc vydávat zákony, soudit a trestat a pozemští králové nejednou této moci zneužili. Pozemské soudy často mají pravdu jen proto, že mají moc. Spravedlnost neexistuje ani u soudů. Ježíš však vykonává svou moc vždy podle nejvyšší spravedlnosti a práva. Nové přikázání jsem vám dal, abyste se navzájem milovali. Už nikoliv oko za oko, ale láska k nepřátelům. Už není hříchem jen cizoložství, ale i nečistý pohled a touha A kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden. On je také Soudce. Bude soudit na konci časů svět dobrých a zlých. Bude soudit každého po jeho smrti: nepotřebuje k tomu svědky, nikdo nebude mít možnost odvolat se proti jeho rozsudku. Žádní jiní soudci nebudou existovat. On nejen trestá, ale i odměňuje: Pojďte, požehnaní, do mého království, které je pro vás připraveno od počátku světa. Pro zlé však má odsouzení: Odejděte, zlořečení, do věčného ohně.

Charakteristiky Kristova království

Toto království není z tohoto světa a není královstvím jen jedné země, ani nezačíná na tomto světě. Ježíš zemřel, aby se stal králem všech lidí, a zemřel, aby měli život. Pozemští králové zabíjejí jiné, aby mohli kralovat. Na tom zakládají svou velikost. Ježíš nemá vojsko ani zbraně, nechce války ani prolévání krve. Nikomu nevnucuje svou vůli, nedělá si z lidí otroky, ale přátele a poroučí jen těm, kteří chtějí být jeho. Nemá své vymezené území. Jeho je celá země i nebe. Ježíš chce lásku jako pouto mezi všemi lidmi i pouto s Bohem. Nevládne nad těly, ale především vládne duším. Nemá trůny ze zlata, ale trůní v lidských srdcích. Nemá paláce, ale chrámy, kde se obětuje denně na oltáři. Neslibuje slávu na zemi, ale jen v nebi. Jeho království se nezakládá na moci, ale na pokoře. Poddanými Ježíše Krista Krále jsou všichni ti, kteří milují Boha a bližní; ti, kteří hledají Boha s upřímným srdcem; kteří se posvěcují jeho svátostmi; kteří zachovávají jeho přikázání a žijí podle evangelia; ti, kteří ctí mír a radují se z milosti. Milost je průkazem totožnosti v jeho království. Nepřáteli jeho království jsou všichni ti, kteří žijí v hříchu; pyšní, kteří se nemodlí a nemilují Boha; kteří kladou peníze nad Boha. Pýcha a nenávist jsou smrtelným jedem pro člověka. U paty kříže byli jeho nepřátelé, kteří se mu vysmívali. Ale byli zde i Maria a Jan, zbožné ženy, které ho milovaly a plakaly pro něho. Také dnes jsou zde jedni, kteří ho napadají, a druzí, kteří ho milují. I dnes je Ježíš znamením, kterému se bude odporovat. Bylo tomu tak od počátku a bude tomu tak až do konce. Židé řekli: "Nechceme, aby tento nad námi kraloval!" Hříšníci říkají dodnes totéž nikoliv slovy, ale svými skutky. Abychom odčinili tyto hříchy, volejme celým srdcem a ze vší lásky: "Chceme, aby tento Král byl v nás, v našich rodinách, v našich školách, v naší společnosti!" To je ten nejkrásnější hymnus, jakým můžeme slavit slavnost našeho Krále.


Vzpomínka na všechnyvěrné zemřelé

Přehled mší sv. za všechny naše zemřelé s dušičkovou pobožnosti v jednotlivých arních kostelích a hřbitovech v naši farnosti

Sobota 31.řijen

Holýšov - dušičková pobožnost na hřbitově  v 9:30 a v kostele
Mše sv. za zemřelé v 10:30   

Osvračín - dušičková pobožnost  na hřbitově v 15:00 a v kostele
Mše sv. za zemřelé v 16:00

Puclice -  Mše sv. a růženec za zemřelé v 17:30

Neděle 1 listopad 

Holýšov - Mše sv. za zemřelé v 8:00

Osvračín -  Mše sv. za zemřelé v 9:30

Staňkov - Mše sv. za zemřelé v 11:00 a dušičková pobožnost na hřbitově v 15:00

Pondělí 2 listoad

Bukovec - a dušičková pobožnost na hřbitově v 14:00

Osvračin - Mše sv. a růženec za zemřelé v 15:00

Staňkov - Mše sv. a růženec za zemřelé v 16:30

Holýšov - Mše sv. a růženec za zemřelé v 18:00

 


Měsíc říjen a Matka Boží patří neodmyslitelně k sobě. Oslavujeme ji modlitbou růžence.

201012211451_kralovna-mir.jpeg

  Jakási nechuť k růženci se objevuje v moderní době.  Zdá se, že je to modlitba málo intelektuální, vyšlá z prostředí primitivního, kdy lidé neuměli číst žalmy. Unavuje svou jednotvárností.

   Jsme si dobře vědomi, že jsou to námitky oprávněné. A přece síla této modlitby je právě v tom, co se jí nejvíc vytýká: nedostatek intelektuálního prvku. Snad dělaly chybu i knihy, které se snažily tuto prostotu zakrýt jakýmisi umělými metodami a doporučovaly složité způsoby rozjímání o "tajemstvích" při jednotlivých desátcích.

   Nesmíme zapomenout, že je růženec na prvním místě modlitba obyčejného lidu, našich matek, našich poutí, večerních modliteb. Také tam musíme hledat způsob, jak se naučit modlit růženec.

  Je přirozené, že se lidé intelektuální chtějí také modlit způsobem intelektuálním, mluvit k Bohu tak, jak normálně myslí. A přece právě oni jsou si vědomi, jak se jejich modlitba stává obtížnou pro neustálé roztržitosti a nedostatek soustředěnosti. Prostí lidé se modlí jinak. Nesoustřeďují se na jednu věc, ale vztahují všecko, co je napadne, k Bohu. Myslí na příbuzné, myslí na polní úrodu, myslí na zdraví. Ke všemu se hodí jeden Zdrávas. V růženci jej jich dost, je jich padesát, a proto se na všechny a na všechno dostane. K takové modlitbě je ovšem potřeba prostoty. Kdo tu ztratil, nemůže se modlit růženec. Ale ztratil víc, než si myslí, protože prosté srdce má k Bohu nejblíž.

Kardinál Tomáš Špidlík "Prameny světla"

rozaniec--1-.jpg

Maria, Královno růžence, přijmi naše prosby a vypros nám milosti potřebné pro spásu nás i celého světa.


Milí bratři a sestry,

"uprchlická krize" hýbe v posledních týdnech médii a mnoha lidmi. Setkáváme se s mnoha extrémními názory, se spoustou strachu, neochotou pomoci, výmluvami, nenávistí, s manipulací.
(Situace však zpravidla není jednobarevná nebo černobílá, pravda a realita bývá někde mezi.)

Jako křesťané jsme povoláni milovat a dle svých možností nabízet pomoc potřebným. A také přispívat svým úsilím, činy i slovem ke zklidnění situace, k odložení strachu a nenávisti. A to je možná teď nejdůležitější, v situaci, kdy k nám vlastně takřka žádní uprchlíci nepřicházejí.

Chci Vás pozvat k tomu, abychom každý, tak jak můžeme, ve svém okolí tupili ostří diskusí a emocí a přinášeli do nich jasný křesťanský postoj solidarity (s uprchlíky), zodpovědnosti (za své nejbližší i svou vlast), ochoty k oběti a moudrosti (schopnosti rozlišovat).

A buďme připraveni, pokud tato potřeba nastane, ku pomoci uprchlíkům, ku pomoci azylantům, k nabídnutí nejrůznější pomoci.

O těchto možnostech budete včas informováni prostřednictvím diecézní charity, webové stránky sloužící k registraci nejrůznější pomoci mají adresu:
www.pomocuprchlikum.charita.cz.

Váš biskup + František.

Přečtěte při nedělních bohoslužbách 27. září 2015



Dovolená s Bohem

"Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím," praví Ježíš. Žít s Bohem není souhrn obtížných a nepříjemných úkolů a povinností. Představa o Bohu, který po nás chce čím dál větší výkon, který se nás snaží vyždímat jako citron s neurčitým příslibem, že nám to jednou možná vynahradí, je naštěstí falešná. Následovat Ježíše je věc možná náročná. Ježíš nám ale v každé chvíli našeho života nabízí občerstvení, posilu a zázemí. Stačí k němu jen přijít. Nemusíme si tak brát "dovolenou od života s Bohem"! Můžeme jít na dovolenou k němu. U něj je pravý odpočinek.

Mariánský měsíc

Nastává květen, měsíc, o němž básník říká, že je lásky časem. V katolické církevní tradici je ale ještě něčím víc. Květen je tradičně zasvěcen různým formám mariánské zbožnosti a úctě Matce Boží, Panně Marii. Jak se příroda probouzí k novému životu, vzpomínají křesťané na tu, která dala život Spasiteli, často prostřednictvím májových pobožností. 

Zasvěcení měsíce máje Panně Marii je z hlediska celých církevních dějin jev poměrně mladý. Ve středověku, zejména na poutních místech, se často zachovávaly různé lokální zvyky, které věnovaly určitou část roku zvláštnímu uctívání Matky Boží. Takovou tradicí bylo takzvané tricesimum, třicetidenní období zvláštních mariánských pobožností, které se obvykle slavilo od poloviny srpna do poloviny září. Odtud původně pramení myšlenka na zvláštního období zasvěcené Marii, které by trvalo celý jeden měsíc. 

Mariánský měsíc

Nastává květen, měsíc, o němž básník říká, že je lásky časem. V katolické církevní tradici je ale ještě něčím víc. Květen je tradičně zasvěcen různým formám mariánské zbožnosti a úctě Matce Boží, Panně Marii. Jak se příroda probouzí k novému životu, vzpomínají křesťané na tu, která dala život Spasiteli, často prostřednictvím májových pobožností. 

Zasvěcení měsíce máje Panně Marii je z hlediska celých církevních dějin jev poměrně mladý. Ve středověku, zejména na poutních místech, se často zachovávaly různé lokální zvyky, které věnovaly určitou část roku zvláštnímu uctívání Matky Boží. Takovou tradicí bylo takzvané tricesimum, třicetidenní období zvláštních mariánských pobožností, které se obvykle slavilo od poloviny srpna do poloviny září. Odtud původně pramení myšlenka na zvláštního období zasvěcené Marii, které by trvalo celý jeden měsíc. 

Papežská podpora 

Významně se o šíření mariánské zbožnosti v měsíci květnu zasloužilo několik papežů, kteří tuto praxi aktivně podporovali. Pius VII. (papežem 1800-1823) a Pius IX. (papežem 1846-1878) nadali májové pobožnosti, jakožto doporučeníhodnou a zbožnou praxi, odpustky, ale hlavní impuls přišel až od dvou významných papežů 20. století. Pius XII. (papežem 1939-1958) májové pobožnosti několikrát velmi pozitivně zmiňuje ve své encyklice o liturgii Mediator Dei a výslovně o nich říká, že i když toto zbožné cvičení není součástí posvátné liturgie, má zvláštní význam a důstojnost a může být doplňkem k liturgickému slavení a přispívat tak k plnému životu ve víře. 

Mimořádnou pozornost květnu jako mariánskému měsíci věnoval reformní papež Pavel VI. (papežem 1963-1978). Mariánská zbožnost mu byla osobně velice blízká, což dosvědčují i svědectví lidí z jeho bezprostředního okolí. Již jako milánský arcibiskup byl známý pro svá vřelá mariánská kázání, a když usedl na papežském stolci, odrazila se tato jeho zbožnost v celé řadě významných dokumentů. 

Jedním z takových dokumentů je i encyklika Mense Maio z roku 1965. Ta už ukazuje cestu, jak využít tradiční mariánskou pobožnost způsobem, který nejen nehledí zpět, ale dokáže aktivně odpovídat na palčivé otázky své doby. V encyklice vyzývá papež své spolubratry v biskupské službě a skrze ně i všechny věřící, aby při mariánských modlitbách v měsíci květnu prosili za úspěch II. vatikánského koncilu a za nezbytné reformy, které umožní církvi nést evangelium úspěšně i dalším generacím, a aby se soustředili na modlitby za mír, kterého bylo v roce 1965 za vyhrocující se vietnamské války stejně tak potřeba, jako je ho potřeba dnes v konfliktech naší doby. 

2. neděle velikonoční 

Svátek Božího Milosrdenství
V den svatořečení svaté Faustyny, 30.4. 2000, Svatý Otec Jan Pavel II. vyhlásil svátek Božího Milosrdenství pro celou církev. Svátek Božího milosrdenství není jen dnem zvláštní oslavy Boha v tajemství milosrdenství, ale také časem milosti pro všechny lidi. Pán Ježíš řekl: "Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim... poslední záchranu - svátek mého milosrdenství. Jestliže nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou na věky." Podstatou úcty k Božímu milosrdenství je postoj křesťanské důvěry k Pánu Bohu a činné blíženské lásky. Pán Ježíš od svých tvorů žádá důvěru a prokazování skutků milosrdenství činem, slovem nebo modlitbou. "Milosrdenství máš prokazovat vždy a všude, nemůžeš se tomu vyhnout, vymluvit se, ani ospravedlnit." Šíření úcty k Božímu milosrdenství nevyžaduje nutně mnoho slov, ale vždy křesťanský postoj víry, důvěry v Boha a růst v milosrdenství.  Sestra Faustýna říká: "Když mi jednou zpovědník příkázal, abych se Pána Ježíše zeptala, co znamenají ty dva paprsky na tom obrazu, odpověděla jsem - tedy dobře, zeptám se Pána. Při modlitbě jsem vnitřně uslyšela tato slova: " Tyto dva paprsky představují krev a vodu - světlý paprsek znázorňuje vodu, která duše ospravedlňuje; červený paprsek představuje krev, která je životem duší... Tyto dva paprsky vytryskly z nitra mého milosrdenství tehdy, když mé umírající Srdce bylo na kříži otevřeno kopím. Tyto paprsky chrání duši před hněvem mého Otce. Šťasten, kdo bude žít v jejich stínu, neboť ho nezasáhne spravedlivá Boží ruka. Chci, aby první neděle po velikonocích byla svátkem Milosrdenství.

"Řekni, že milosrdenství je největší Boží vlastností. Všechna díla mých rukou jsou korunována milosrdenstvím." Svátek milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství. "Duše, které šíří úctu k mému milosrdenství, ochraňuji po celý život jako něžná matka své nemluvně a v hodině smrti nebudu jejich soudcem, ale milosrdným Spasitelem. V této poslední hodině nemá duše na svoji obranu nic kromě mého milosrdenství, šťastná duše, která se po celý život ukrývala do Zřídla milosrdenství, neboť ji nezasáhne spravedlnost.

Ježíš říká sestře Faustýně: "jsem štědřejší k hříšníkům než ke spravedlivým. Pro ně jsem sestoupil na zem... pro ně jsem prolil krev, ať se nebojí přiblížit se ke mně, oni nejvíce potřebují mé milosrdenství."

Postní doba nás zve na cestu domů



Postní doba nás zve na cestu domů
Foto: Rembrandt Harmenszoon van Rijn, Návrat ztraceného (marnotratného) syna, výřez

Co je náplní a účelem postní doby?
Co a proč v postní době dělat?!
Samotný název tohoto čtyřicetidenního období není zcela jednoznačný.
Půst jako takový totiž není jeho jedinou náplní.

Příprava na Velikonoce

Začněme od konce postní doby - od Velikonoc. Jsou to ústřední svátky všech křesťanů: celé jádro a síla křesťanství spočívá ve smrti, vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. A účast na tomto tajemství získává člověk sjednocením s Kristem skrze křest. Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je vyvrcholení přípravy katechumenů na křest. Pro ostatní věřící je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích.
Postní období je i příhodným časem k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova. Toto období začíná na Popeleční středu udělováním "popelce" - sypáním popela na hlavu s výzvou: "Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Těmito slovy započal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. (Poznámka: druhá varianta doprovodných slov k sypání popela na hlavu: "Pamatuj že jsi prach a v prach se navrátíš")

Cesta k Otci,
aneb Bůh není mrzutý

Nejasné přesvědčení, že Bůh je s námi nespokojen, že je tvrdý, mrzutý, mstivý a lhostejný, prostě takový, jací bychom byli na jeho místě my, v nás zabíjí naději, víru, lásku a život vůbec... Celé Zjevení nám však říká, že Bůh není jako my. Je Otec, původce lásky. Právě o tomto mluví Ježíš v podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu (srov. Lk 15,11). Jeho láska se nabízí a přizpůsobuje každému z nás. Svou láskou nás naplňuje ale do té míry, jak se jí otevřeme. Jeho láska a tvůrčí moc má možnost změnit náš život. "Syn vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a  políbil..." (Lk 15, 20)
Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství. (Jan Pavel II.)

Hřích a pokání,
aneb život z vlastních sil

Od Boží lásky nás dělí nedůvěra k Bohu, snaha dosáhnout štěstí a naplnění života pouze vlastními silami. Toto vše vede člověka ke hříchu, jenž je bariérou v přijímání Boží lásky, někdy přímo jejím odmítnutím. Obrácení (pokání) proto spočívá v tomto: obrátit se k Bohu, nechat se Bohem milovat a v síle této lásky se pak vydávat po jeho cestách. Cesta obrácení s sebou přináší jak "negativní" aspekt: osvobození od hříchu a zla, tak aspekt "pozitivní": rozhodnutí pro dobro. V této perspektivě lze pak slavit svátost pokání, jakožto zásadní bod cesty obrácení pokřtěného člověka.

Konkrétní kroky v postní době,
aneb staletími osvědčené prostředky na cestě obrácení:

- Modlitba

Modlitbou se sbližujeme s Bohem. Je příležitostí přezkoumat a probrat s Pánem vše důležité z našeho života. Modlitba je ale též projevem naší lásky k bližním, modlíme-li se za druhé, za známé i neznámé, za lidi, kterým tato služba může prospět.
Několik tipů:
* Učiň si z modlitby zvyk: modli se ráno, večer, před jídlem.
* Modlete se společně v rodině, pro začátek alespoň při zvláštních příležitostech.
* Čti bibli: nejprve možná jen spontánně, později pravidelně.
* Vyprávěj o Bohu dětem.
* Účastni se liturgického života své farnosti: křížové cesty, bohoslužby smíření...
* Snaž se o dobré myšlenky, jsou předpokladem každého rozvoje.
Modlitbou už je vědomý život v Boží přítomnosti

- Půst

Postem zdaleka není myšleno jen odepření si jídla. Půst je zřeknutí se čehokoliv, co je v našem životě postradatelné, zbytečné nebo překážející, co nás spoutává. Skrze něj dáváme ve svém životě větší prostor Bohu a máme možnost více poznat sami sebe...
Několik tipů:
* Cvič se ve zdrženlivosti: v jídle, pití, kouření, sledování televize, nakupování...
* Dodržuj Popeleční středu a Velký pátek jako zvláštní dny půstu: jen jednou se najez dosyta a odřekni si maso.
* Přinášej páteční oběť - může mít různé formy: zřeknutí se masa, omezení konzumu. To, co je díky této páteční oběti ušetřeno, by mělo přijít k dobru lidem v nouzi. Smyslu páteční oběti odpovídají také různé formy osobní a společné modlitby stejně jako služba a pomoc druhým.
* Jako postní oběť dej stranou určitou částku peněz: pro hladovějící a jinak trpící
Zřeknutí znamená, když k nutkání "muset mít" řekneme ne. Zřeknutí se znamená svobodný, zodpovědný a uvědomělý život.

- Almužna, činění dobra

"Almužnou", činěním dobra - tím, čeho se postem vzdáme, můžeme obohatit toho, kdo to potřebuje. Almužna může znamenat: dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost, hmotné prostředky všem těm, kteří to potřebují. Počínaje vlastními dětmi, životními partnery, rodiči, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné... Zřeknutím se něčeho ve prospěch bližních realizujeme základní přikázání lásky a  ztotožňujeme se s Kristem.
Několik tipů:
* Pomáhej druhým nést jejich nouzi a poznávej skrytou bídu.
* Otevři uši i srdce pro malomyslné, bezradné a zoufalé.
* Měj starost o staré, nemocné a postižené lidi.
České slovo almužna vzniklo z řeckého elemosyné, které znamená milosrdenství, milosrdný vztah. Dobro činíme už tehdy, když s druhými sdílíme čas a pozornost, radost i bolest.

- Smíření

Několik tipů:
* Připravuj se na smíření v myšlenkách. Smíření není především něco, co musí být protrpěno, ale něco, co musí být slaveno. Smíření s Bohem a s bližním je pramenem radosti.
* Účastni se na slavení smíření bohoslužebnou formou: především při bohoslužbě pokání a ve svátosti smíření.
* Nech v sobě působit smíření, které ti bylo dáno.
* Sám nabízej smíření: učiň první krok k novému společnému začátku - objevuj v druhém to dobré - vzpomeň na to vše společné pěkné.
Smíření je postoj, který nás orientuje na Boha. Zakusit smíření znamená vyměnit zlo za spásu. 

"Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá,
po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid." (Jer 6,16)

Ježíšova výzva k obrácení míří především k obrácení srdce, k vnitřnímu pokání. Bez něho zůstávají všechny skutky neplodné a lživé.

 

 

KLIKNĚTE NA OBRÁZEK

 A JSTE I NA NAŠICH 

FACEBOOKOVÝCH STRÁNKÁCH 

Administrátoři stránek :

P. Wojciech Pelowski 

farnoststankov@seznam.cz

Albín Augustín Balát

albinaugustinbalat@email.cz